Často podléháme iluzi, že duchovní cesta je procesem, při kterém naše osobní „já“ – ta zranitelná, smrtelná individualita – získá vyšší status. Že se očistí, prozře a slavnostně „rozpozná svou pravou podstatu“.
Dokud v nás běží nevědomý program iluze oddělenosti - hluboce zakořeněná myšlenka „jsem toto tělo, tato identita, která musí přežít mezi jinými oddělenými bytostmi“ - je jakákoliv snaha o „rychlé osvícení“ jen mentálním trikem. Mysl si oblékne duchovní šat, ale strach, odpor, nesnášenlivost, obrana a staré bolesti zůstávají.
Opravdové niterné pátrání, Átma‑vičára, jak ji učil Ramana Maharši, nevede k tomu, že malá individualita najde svou „božskou podstatu“.
Vede k něčemu mnohem radikálnějšímu:
k poznání, že tato individualita žádnou vlastní podstatu nemá. Není tam nic. Žádná pravá podstata ega neexistuje.
Ten, kdo se bál, kdo chtěl být milován, kdo toužil po osvobození – je jen shluk myšlenek, zvyků a reakcí. Drží pohromadě jen silou setrvačnosti.
Nejsme tělo. Nejsme mysl. Nejsme příběh, který se snaží přežít.
Nisargadatta Maharadž to vyjádřil přesně:
„Když vidím, že nejsem nic, je to moudrost.“
A v tomto rozpoznání se cosi uvolní.
Padá břemeno.
Pokud nejsem nic z toho, co lze pozorovat, pak tu není nikdo, kdo by mohl být zraněn.
Když zmizí ztotožnění s tím, co je smrtelné, zranitelné, prostor nezůstane prázdný.
Rozhostí se tichý klid, který není výsledkem úsilí.
A v tomto tichu se ukáže něco velkolepého:
že naše existence je láskou.
Ne jako emocí, ale jako samotným základem bytí.
Nisargadatta doplňuje:
„Když vidím, že jsem vším, je to láska. Mezi těmito dvěma můj život plyne.“
Tato láska není sentiment. Není to vztah. Není to pocit.
Je to bezbřehá přítomnost, která všechno prostupuje, protože zmizela iluze oddělenosti - iluze ega.
Co nám brání tuto celistvost poznat?
Strach ze ztráty ega.
Mysl se křečovitě drží své iluze oddělenosti.
Schovává se za duchovní koncepty, rituály, techniky i „vysoké vibrace“.
Ne proto, že by byla zlá – ale protože se bojí svého konce.
Strach je to, co nedovoluje otevřít se lásce, která je vším, co je.
A bez lásky je všechno špatně - dokonce i jakákoliv duchovní snaha. Jen láska umí otevřít bránu k poznání Pravdy. Jen láska nás vede k poznání naší skutečné podstaty.
Pokud je duchovní cesta motivována strachem, touhou po záchraně nebo osvícení, je to jen další forma oblbování.
Skutečné poznání přichází až tehdy, když zbraně ega padnou.
Když se strach rozpustí v přítomnosti, která proti ničemu nebojuje.
A zůstane jen tichá, zářivá celistvost, která nepotřebuje nic dokazovat.
Protože už vším je.
Jasně jsem ti řekl,
Že mě tvý sebeoblbujici bláboly nezajímají
Strč si svý vycteniny do prdele !
A to svý zasrany poučování také, debilni zmrdana kundo !
Ptám se tě co máš za problém
A ne na hovadiny
Copak tě trápí kundo zběsilá ???
Co ty blbko ??
Co ?
Ještě jednou budeš poučovat debilitama
A budeš posílána pouze a jen do píči...
Máš poslední život kočičko, neboli šanci jasně odpovědět
