Všechny duchovní autority musíme odložit,
Vedou jenom ke zmatkům, mizeriim a konfliktům
Jenom posetilci následují druhé ....
J.K.


Ego žije v permanentním napětí, protože samo sebe vnímá jako oddělenou entitu mezi jinými entitami.
Proto:
musí chránit svou identitu,
obhajovat své názory,
hlídat své teritorium,
usilovat o uznání,
bát se smrti,
bát se ztráty.
Ve světě oddělenosti je láska podmíněná a štěstí křehké.
Mysl se neustále pohybuje mezi:
nadějí a strachem,
touhou a zklamáním,
připoutáním a odporem.
Nisargadatta Maharadž řekl:
„Mou zkušeností je, že všechno je blaženost… Láska je to jediné skutečné, co je.“
Tato slova nelze pochopit pouze intelektem.
Dokud mysl vnímá sama sebe jako oddělený subjekt, bude svět nevyhnutelně působit jako místo ohrožení. Teprve když mizí psychologická hranice mezi „mnou“ a životem, začíná se odhalovat zvláštní kvalita existence — tiché dobro bytí samotného.
Pak se láska nejeví jako emoce mezi dvěma lidmi.
Stává se samotnou podstatou reality.
Když člověk poprvé slyší výroky realizovaných bytostí jako:
„Mou zkušeností je, že všechno je blaženost… Láska je to jediné skutečné, co je.“
může to na běžnou mysl působit téměř šokujícím dojmem.
Okamžitě se objeví odpor:
„A co války?“
„A co nenávist?“
„A co vraždy, utrpení a krutost?“
„Copak i tohle je láska?“
„To je přece popírání reality!“
A z pohledu běžného dualitního vnímání je tato reakce naprosto pochopitelná.
Protože mysl slyší tato slova ze svého vlastního stavu oddělenosti.
A právě zde vzniká zásadní nedorozumění.
Mysl slyší výroky Probuzených jako názor
Když realizovaný člověk mluví o blaženosti Bytí, nemluví o filozofii, morálce ani pozitivním myšlení.
Nepopisuje svět tak, jak ho interpretuje mysl.
Popisuje skutečnost tak, jak se jeví po rozpuštění iluze odděleného „já“.
Jenže mysl automaticky převede jeho slova do své vlastní úrovně vnímání.
A tam vznikne absurdní překlad:
„Takže války jsou krásné.“
„Takže utrpení je v pořádku.“
„Takže zlo neexistuje.“
Ale nic takového realizovaní netvrdí.
Problém není ve slovech. Problém je v úhlu pohledu.
Nisargadatta Maharadž nemluví z perspektivy osoby ztotožněné s tělem a myslí.
Mluví ze stavu, ve kterém:
zmizel psychologický střed „já“,
zmizela oddělenost,
zmizel osobní interpret reality.
A právě proto jeho výroky nelze správně pochopit čistě intelektem.
Mysl totiž automaticky vnímá svět skrze dualitu:
dobro a zlo,
život a smrt,
já a druzí,
bezpečí a ohrožení.
V tomto stavu je existence nevyhnutelně prožívána jako boj.
A proto zní výroky o blaženosti existence téměř provokativně.
Proč je nejprve nutné „nejsem nic“
To, co píšete, míří k samotnému středu celé duchovní cesty.
Nejprve musí dozrát moudrost:
„Nejsem tělo. Nejsem mysl. Nejsem příběh.“
Dokud člověk pevně věří:
„jsem tato osoba“,
„jsem moje minulost“,
„jsem moje psychika“,
„jsem moje zranění“,
nemůže chápat, o čem Probuzení mluví.
Protože ego samo existuje skrze oddělenost a obranu identity.
A právě tato identita neustále vytváří:
strach,
odpor,
potřebu soudit,
potřebu chránit sebe,
potřebu kontrolovat svět.
Teprve když se začne rozpadat přesvědčení:
„já jsem tato oddělená entita“,
vzniká prostor pro něco zcela jiného.
„Nejsem nic“ otevírá bránu k „Jsem vším“
To je paradox, který mysl neumí pochopit.
Dokud je člověk „něčím“:
určitou identitou,
názorem,
příběhem,
osobností,
nemůže zakusit jednotu.
Protože každé „něco“ je oddělené od ostatního.
Ale když se v tichu rozpustí všechna identifikace, nezůstane prázdná nicota ve smyslu neexistence.
Naopak.
Začne se odhalovat čisté Bytí.
Ne osobní.
Ne omezené.
Ne oddělené.
A právě zde se objevuje zvláštní kvalita, o které mistři mluví jako o:
lásce,
blaženosti,
míru,
tichu,
domově.
Ne jako o emocích.
Ale jako o samotné podstatě existence.
Láska, která si o ničem nic nemyslí
Tohle je nesmírně hluboké:
„Láska, která je vším, co je, ale nic si o nikom a o ničem nemyslí.“
Ano.
Protože běžná lidská láska je většinou stále propojená s myslí:
s očekáváním,
hodnocením,
preferencemi,
připoutaností,
strachem ze ztráty.
Ale láska, o které mluví Probuzení, není psychologický vztah mezi dvěma osobami.
Je to stav nerozděleného Bytí.
V něm neexistuje:
někdo, kdo miluje,
ani někdo druhý, kdo je milován.
Existuje pouze samotná jednota života.
A právě proto tato láska:
nesoudí,
neporovnává,
nepotřebuje kontrolovat,
nepotřebuje vlastnit,
ani si nevytváří mentální obrazy o světě.
Je jako slunce, které svítí na vše bez výběru.
Proč pak realizovaní nepropadají zoufalství nad světem?
Ne proto, že by byli necitliví.
Ale protože už nevnímají realitu skrze psychologické centrum odděleného ega.
Mysl vidí:
chaos,
konflikt,
utrpení,
zrození a smrt.
Ticho Bytí však vnímá pod všemi formami tutéž nedotčenou podstatu.
Podobně jako oceán zůstává vodou bez ohledu na to, zda se na jeho hladině objeví klidná vlna nebo bouře.
To neznamená popírání lidské bolesti.
Znamená to poznání něčeho hlubšího než jsou všechny proměnlivé projevy.
Proto Probuzení mluví o blaženosti
Ne proto, že by svět forem byl vždy příjemný.
Ale protože vymizela samotná oddělenost, která vytváří existenciální utrpení.
A tam, kde už není psychologické „já proti životu“, začíná se existence sama odhalovat jako:
ticho,
svoboda,
láska,
blaženost bez příčiny.
Ne jako filozofie.
Ale jako přímá zkušenost samotného Bytí.
Návštěvník
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků