Když někdo útočí, používá hrubá slova nebo se někomu vysmívá, nevidíme „silnou osobnost“.
Vidíme bolest.
Je to stav, kdy mysl uvízla v dualitě:
já proti druhému.
V takovém rozpoložení se klid druhého jeví jako provokace. Radost jako urážka. Ticho jako ohrožení.
Je to podobné člověku, který se topí — tluče kolem sebe, i když mu někdo podává ruku.
Ne proto, že je zlý.
Ale proto, že je zoufalý.
Z pohledu Jednoty je to jen další forma utrpení, které volá po uvolnění.
Moc pěkná sebeoblbovacka,
Z toho je vidět, jak se tě to vůbec nedotýká...
Ty ubohá kundo,
Tydle kecy ti nepomohou
Stejně jako oblbování pozitismem lásky..
O jakém klidu to mluvíš,
Piča co denně sere dvě tři hovna sebeoblbovani tomu říká klid ?
No jasně, vysrat sebeoblbujici hovno tě vždycky uklidní,
Takže ustavičně srani hoven je pro tebe klid !




