V lidském životě se znovu a znovu setkáváme s jemným, avšak zásadním paradoxem: čím více je člověk vnitřně neklidný, rozpolcený či nenaplněný, tím silněji cítí potřebu zasahovat do života druhých. Jakoby vnější svět měl napravit to, co uvnitř zůstává přehlíženo. Tento sklon k posuzování druhých není projevem síly ani moudrosti – je naopak tichým odhalením odpojení od vlastního středu.
A máš na mysli posuzování druhých nebo poučování druhých ?
Já jen že oboje urputně děláš !
To my osvícení neustále zasazujeme do života druhých
Nikoliv ovsem blábolením moudrosti
Nýbrž duchovním vyzařováním !
Pitomci to ovšem necítí, jsou zamotání do svých představ a pocitů
A svého středu zpitomeni !
