Konečně, ve stavu hlubokého spánku zakoušíme stav, v němž nejsou vytvářeny žádné myšlenky ani pocity a neobjevuje se nic vnímaného. Ve zkušenosti hlubokého spánku zde není žádné jméno, žádná kvalita ani žádná forma – ani myšlená myslí, ani vnímaná smysly.
Na první pohled se z této nepřítomnosti jevů zdá, že hluboký spánek je stavem prázdné nicoty, v němž není nic, co by mohlo cokoli poznávat. Neobjevuje se zde žádná mysl ani tělo; přesto je to stav, do něhož denně vstupujeme a který zakoušíme, když bdící tělo usne a snící mysl se uklidní.
Pokud je zkušenost hlubokého spánku brána vážně, vyvstává z ní hluboká otázka:
Jak je hluboký spánek zakoušen, když veškeré činnosti těla i mysli zcela ustaly? Jaké Já může tuto zkušenost poznávat v úplné nepřítomnosti vnímajícího těla a myslící či cítící mysli?
Tato otázka ukazuje na Já, které zakouší hluboký spánek – Já, které nějakým způsobem nepřestává poznávat ani tehdy, když všechny proměnlivé činnosti vnímání, myšlení a cítění zmizely. Toto Já je zcela odlišné od těla i mysli, neboť zůstává poznávající, když ony mizí. Jeho poznávání není žádnou proměnlivou činností mysli či těla; zůstává, když veškeré činnosti ustaly, ve zkušenosti, v níž jsou zcela rozpuštěny. Je tedy samo o sobě neměnné – nalezené jako samo-zářící v hloubce spánku.
Protože se na ně nevztahuje změna ani čas, je toto Já neměnným a nadčasovým principem veškeré zkušenosti. Ve stavu bdění osvětluje vnímání a interpretace vnějšího světa. Ve snění osvětluje vnitřně vytvářené představy snící mysli. V hlubokém spánku září samo, zcela nezaměněné s tělem ani s myslí. Ve všech těchto stavech zůstává totéž. Je vždy zcela nezměněné ve své vlastní existenci, která osvětluje sama sebe.
. Hluboký spánek jako klíč, nikoli jako stav
Atmananda netvrdí, že hluboký spánek je cílem. Tvrdí, že je odhalením:
* nepřítomnosti objektů,
* přítomnosti poznávajícího principu.
Tím se zásadně liší od přístupů, které kladou důraz na nirvikalpa samádhi jako zvláštní, výjimečný stav. Zde není třeba nic kultivovat – pouze správně porozumět tomu, co se už děje.
jakýkoliv sen či iluze je Nejvyšší Skutečností. To "Nejvyšší" je tam pro ty, co pořád hledají to nejvyšší, že to už je to, co hledají. I to hledání a jeho potřeba je Nejvyšší Skutečností.
I ta tvoje iluze oddělenosti něčeho od Nejvyšší Skutečnosti je Nejvyšší Skutečností.
Prostě už to je, jak často papouškuješ, nevěda, co je tím vlastně myšleno.



Důležitější než slova je to, co je za slovy.
Za slovy pana Tomáše například cítím poznání a soucit. Za slovy Jany cítím akorát zoufalou snahu se obhájit.
Čím to asi je, Jano?
A myslím, že to tak cítím nejen já.
vostalpetr píše:Individualita a ego jsou důležitými částmi celku
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků