For Honzam

[honzam]

Pro mého milovaného anděla.

https://www.youtube.com/watch?v=pMqOMFW3Gt8

NARCISSUS (1984)

I touched your hand and felt your softness
And in your eyes your light shone gently in the darkness
But did I really see you clearly?
The golden rapture that I knew when you were near me
I need you there but now you're gone away

Didn't know that you could mean so much to me
Didn't know that you could be so one with me
But looking back I see what I was meant to see
I gazed at my reflection in your eyes

And as you left I felt your shadow
It wouldn't leave me saying "See you in tomorrow"
It whispered "We could last forever...
wrapped in the bliss of crying silently together"
And when the world is dark my mind is filled with you

Didn't know that you could mean so much to me
Didn't know that you could be so one with me
But looking back I see what I was meant to see
I gazed at my reflection in your eyes

-----------------------

"And on a more serious note: don't try playing this at home, kids, because war is not a game; war, as Cannon Fodder demonstrates in its own quirky little way, is a senseless waste of human resources and lives.
We hope that you never have to find out the hard way."
- The last words of the instruction manual.

[armin]

Pro ty. co nevládnou dobře angličtinou:

NARCISSUS (1984)

Dotkl jsem se tvé ruky a cítil tvou jemnost
A v tvých očích tvé světlo jemně zářilo ve tmě
Ale viděl jsem tě opravdu jasně?
Zlaté vytržení, které jsem cítil, když jsi byl nablízku
Potřebuji tě tam, ale teď jsi pryč

Nevěděl jsem, že pro mě můžeš tolik znamenat
Nevěděl jsem, že bys se mnou mohl být tak jedno
Ale když se ohlédnu zpět, vidím, co jsem měl vidět
Díval jsem se na svůj odraz v tvých očích

A když jsi odcházel, cítil jsem tvůj stín
Nenechal mě říct: "Uvidíme se zítra."
Zašeptal: "Mohli bychom vydržet navždy...
zahaleni v blaženosti tichého společného pláče"
A když je svět temný, moje mysl je tebou naplněna

Nevěděl jsem, že pro mě můžeš tolik znamenat
Nevěděl jsem, že bys se mnou mohl být tak jedno
Ale když se ohlédnu zpět, vidím, co jsem měl vidět
Díval jsem se na svůj odraz v tvých očích

[honzam]

Stadelheimer Strasse 24, hrob 73-I-18/19

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n_Koll%C3%A1r

Ján Kollár, někdy také Jan Kollár (29. července 1793 Mošovce – 24. ledna 1852 Vídeň)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sl%C3%A1vy_dcera

Slávy dcera je rozsáhlá lyricko-epická básnická skladba Jána Kollára napsaná v humanistické češtině Bible kralické a rozvíjející ideu panslavismu. V prvním vydání (1824) obsahovala krom známého Předzpěvu, jenž je (jako jediná část básně) psán časomírou, tři zpěvy a 151 znělek (sonetů), ve 2. vydání (1832) šlo již o pět zpěvů s 615 znělkami a počet se zastavil až na konečných 645 znělkách ve 4. vydání roku 1852. Při tvorbě skladby se Kollár inspiroval Dantovou Božskou komedií.[1][2]

https://zlatyfond.sme.sk/dielo/142/Kollar_Slavy-dcera/2

7

Zvučně znějí zvonů hlasy svaté,
k posvíckám se strojí osada,
mládež kvítím cestu vykládá,
v chrám se hernou ňadra bohem zňaté;

i mé serdce pudem divým jaté
tam mé nohy jíti nabádá,
netuše, že tu je porada,
Milka v pouta více vkuje zlaté:

Sotvy vkročím, vidím v bílé říze
letmo klečícího anjela,
ducha v nebi měl a oči v knize;

a když pohnul tvář a hlávku vznášel,
koho zděšenost má uzřela?
Tu, co ondy při lípě jsem našel.

[armin]

Máš ty honzame nějakou přítelkyni, přítele či manželku, nebo jenom anjely?

[honzam]

Máš ty honzame nějakou přítelkyni, přítele či manželku, nebo jenom anjely?

Jsem bílý heterosexuální muž středního věku bez přítelkyně, přítele nebo manželky. Žiju sám v celoživotním celibátu a poměrně přísné askezi.
Jak pro mě fyzická příroda přesahuje do další úrovně existence tady nebudu sdílet, protože existuje spousta dobrých důvodů, proč to nedělat.

[armin]

Máš ty honzame nějakou přítelkyni, přítele či manželku, nebo jenom anjely?

Jsem bílý heterosexuální muž středního věku bez přítelkyně, přítele nebo manželky. Žiju sám v celoživotním celibátu a poměrně přísné askezi.
Jak pro mě fyzická příroda přesahuje do další úrovně existence tady nebudu sdílet, protože existuje spousta dobrých důvodů, proč to nedělat.

Takže teď jsi přešel do učení k Vostálovi aby ses naučil ten chlast, ženy a rokenrol?

To žertuji, ale ty ženy a děti nejen v duchu, ale v realitě, to je reálná škola života a o životě, zvláště pro duchovní cestou kráčejícího. Jeden můj současný (relativně nový) kamarád byl katolický farář, sloužil jistou dobu dokoce i v Afganistánu jako vojenský kaplan. A po čase se pak seznámil s naší kamarádkou, oženil se s ní (zažádal si před tím do Vatikánu o sproštění slibu) a mají spolu dvě děti.
Co bylo se neztratilo, ale naopak se jeho život obohatil a obohacuje dalším reálným poznáváním života, zkušenostmi a úplnější duchovní moudrostí.

[honzam]

Zajímavý žert. Co tam máš dál za vtipné moudrosti?

[armin]

Zajímavý žert. Co tam máš dál za vtipné moudrosti?

žertoval jsem ohledně toho, že jsi přešel do učení Petra - Sex, chlast rokenrol.
To s tou naší kamarádkou, jejím manželem a dětech je pravda.

Mají chalupu také v Brdech, asi 300 m od naší. Budeme s nimi trávit letošní silvestr, meditovat apod.

[armin]

Reálný vztah ukotví prožitkového ducha v realitě (uzemní ho) a tak není tak náchylný na létání ve fantaziích, představách, kolektivních mýtech a podobně.
Vždyť se podívej na svoji historii - na ty hady, háďata, Ďábla, tvé mateřství všech bytostí a podobné - dnes i z tvého pohledu nesmysly či krásné pohádky.
Nebo ty obavy, že když budeš psát, tak se někomu něco stane.

To není cesta k poznání skutečnosti, ale naopak jen rozvíjení dalších iluzí motivované potřebou vlastní důležitosti.

Pamatuji si jak třeba "O chudobě ducha" Mistra Eckharta ti moc nesedla. Nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt.

https://inspiruj.cz/viewtopic.php?f=22& ... cha#p36174

[honzam]

Možnost přijmout mě do učení jsi měl, ale odmítl jsi. Společná silvestrovská meditace mi přijde jako vzájemně obohacující inspirativně trávený konec roku, ale asi ve mně vidíš něco, co tam není. Kolem Silvestra plánuji jet za kamarádem, co je u rodičů v paneláku na druhé straně města. Budeme si jako obvykle pouštět videa a u toho povídat. Takové ukotvení v realitě mi stačí.

[armin]

ale asi ve mně vidíš něco, co tam není.

Co myslíš, že v tobě vidím, co tam není?

Expert na vidění, co je v druhých a co tam vůbec není je Durodara, ten ve mně viděl věcí. Úmyslů, chtění, sebeobrany, nelaskavosti, dokonce i kde jsem nemohl být a podobně. Dokonce zjistil, že jsem Ahasvér a jak jsi sám citoval strašlivý manipulátor a narcista.
I tak je to cenné, protože tím říká více o sobě než o tom druhém.

Ty ve mně asi vidíš narcismus, podle toho co jsi psal. A co ještě?

[honzam]

ale asi ve mně vidíš něco, co tam není.

Co myslíš, že v tobě vidím, co tam není?

Expert na vidění, co je v druhých a co tam vůbec není je Durodara, ten ve mně viděl věcí. Úmyslů, chtění, sebeobrany, nelaskavosti, dokonce i kde jsem nemohl být a podobně. Dokonce zjistil, že jsem Ahasvér a jak jsi sám citoval strašlivý manipulátor a narcista.
I tak je to cenné, protože tím říká více o sobě než o tom druhém.

Ty ve mně asi vidíš narcismus, podle toho co jsi psal. A co ještě?

Děti a rodinu se mnou neřeš, příroda se postará. Silní přežijí a zanechají potomstvo, slabší vymřou.
Cítíš se teď od mne ponížený až šikanovaný, tak zase utíkáš do té sebechvály.

[armin]

ale asi ve mně vidíš něco, co tam není.

Co myslíš, že v tobě vidím, co tam není?

Expert na vidění, co je v druhých a co tam vůbec není je Durodara, ten ve mně viděl věcí. Úmyslů, chtění, sebeobrany, nelaskavosti, dokonce i kde jsem nemohl být a podobně. Dokonce zjistil, že jsem Ahasvér a jak jsi sám citoval strašlivý manipulátor a narcista.
I tak je to cenné, protože tím říká více o sobě než o tom druhém.

Ty ve mně asi vidíš narcismus, podle toho co jsi psal. A co ještě?

Děti a rodinu se mnou neřeš, příroda se postará. Silní přežijí a zanechají potomstvo, slabší vymřou.
Cítíš se teď od mne ponížený až šikanovaný, tak zase utíkáš do té sebechvály.

Poníženy ani šikanovaný se naprosto necítím ani nikdy dříve jsem se tak necítil.
Vnímám když tak tu potřebu druhého mne nebo někoho jiného ponížit nebo šikanovat. Ty se tak někdy projevuješ ale jaksi to nevyvolává takové pocity.
Když to někdo ve školních letech zkoušel, tak jednomu jsem rozbil hlavu kamenem a to asi na vzdálenost 20 metrů a byl hned v kolektivu pokoj. Nějak se najednou zvedla obrovská síla a přesnost jako blesk. a pak už zase klid a ošetřování toho raněného. To je asi nějaký bojový instinkt.

Jinak děti nebo rodinu s tebou neřeším, jen jsem napsal jak to může být dobrá zkušenost a zkouška pro duchovní cestu, když se člověk ale napřed osvobodí od té jen instinktivní potřeby - třeba tím celibátem. Také jsem ten celibát jistou dobu záměrně dodržoval tělesně i duševně.

Ty tohle co píšu asi považuješ za sebechválu. Prostě píšu k věci, jak to je nebo bylo.
Je to zajímavé vnímat projev druhého jako sebechválu. Můžeš to nějak více přiblížit?

[honzam]

Poníženy ani šikanovaný se naprosto necítím ani nikdy dříve jsem se tak necítil.
Vnímám když tak tu potřebu druhého mne nebo někoho jiného ponížit nebo šikanovat. Ty se tak někdy projevuješ ale jaksi to nevyvolává takové pocity.

Tak vidíš, že se cítíš ponížený. Ty pocity jsou Tvé a sám jsi je opakovaně nadhodil do diskuze.

Když to někdo ve školních letech zkoušel, tak jednomu jsem rozbil hlavu kamenem a to asi na vzdálenost 20 metrů a byl hned v kolektivu pokoj. Nějak se najednou zvedla obrovská síla a přesnost jako blesk. a pak už zase klid a ošetřování toho raněného. To je asi nějaký bojový instinkt.

To není instinkt, ale ta sebechvála, předvádění jaký jsi tvrďák.

V jednou příspěvku jsi shrnul obojí. Své pocity ponížení a svou reakci na to v podobě dalšího naparování se.

[armin]

Poníženy ani šikanovaný se naprosto necítím ani nikdy dříve jsem se tak necítil.
Vnímám když tak tu potřebu druhého mne nebo někoho jiného ponížit nebo šikanovat. Ty se tak někdy projevuješ ale jaksi to nevyvolává takové pocity.

Tak vidíš, že se cítíš ponížený. Ty pocity jsou Tvé a sám jsi je opakovaně nadhodil do diskuze.

Když to někdo ve školních letech zkoušel, tak jednomu jsem rozbil hlavu kamenem a to asi na vzdálenost 20 metrů a byl hned v kolektivu pokoj. Nějak se najednou zvedla obrovská síla a přesnost jako blesk. a pak už zase klid a ošetřování toho raněného. To je asi nějaký bojový instinkt.

To není instinkt, ale ta sebechvála, předvádění jaký jsi tvrďák.

V jednou příspěvku jsi shrnul obojí. Své pocity ponížení a svou reakci na to v podobě dalšího naparování se.

Nebudu ti tvůj náhled vyvracet.
Když to tak vidíš a chápeš, tak to tak nejspíš vidět potřebuješ.

[honzam]

Já vím, to už jsi psal.

Omluvil ses tomu spolužákovi?

[armin]

Já vím, to už jsi psal.

Omluvil ses tomu spolužákovi?

Trochu ano. Házel jsem jaksi symbolicky směrem k němu a netušil jsem, že se mu trefím na takovou dálku do hlavy. Naštěstí to byl jen takový krvavý důlek ve vlasech a nic z toho nebylo.

A co ty?
Nechceš napsat něco ze svého života, co se ti vydařilo, co můžeš doporučit na základě vlastní zkušenosti, k čemu jsi došel atd.
Jak se u tebe odvíjí karma - jestli máš v životě spíš štěstí nebo naopak smůlu atd.
Já to určitě nebudu brát jako sebechválu a myslím, že ani nikdo jiný.

[honzam]

Vzpomínám si, jak jsem kdysi za studií v Praze probíral se spolužákem a zároveň spolubydlícím na koleji různá témata od technických po etická až filozofická. Vždycky takhle před spaním jsme polemizovali o tom, jestli zvládneme ráno vstát na přednášky nebo tělák (tam šlo na zápočet pár účastí vynechat), o tom jak Gauss potřeboval dlouho spát, aby mu pak myšlení fungovalo naplno. Jedno došlo i na nějaké hlubší filozofické věci už si přesně nevzpomínám, jak to začalo, ale spolužák přišel s tím, že je klidně možné, že ve skutečnosti existuje je on sám jediný a nikdo jiný a nedá se nijak dokázat, jestli je to pravda nebo ne. Říkal jsem, že je to pěkná blbost, protože je člověk jako já a já o sobě vím, že existuji, proto je pravděpodobné, že to tak mají i ostatní lidé a asi i zvířata. Tehdy už jsem se trochu zajímal o buddhismus, měl něco načtené, občas meditoval a byl i na nějaké přednášce.

O roky později jsem v souvislosti s realizací slyšel na sezení něco podobného a přišlo mi jako pěkná zrůdnost si vůbec něco takového představovat. Přišlo mi to jako bych měl všechny ostatní zabít a povýšit se na nějakého úplně osamoceného Boha. Bylo to pro mě bezcitné a beze smyslu. Nikde nic takového přímo popsaného nebylo. Bůh přece žije ve všech. Jsme jím všichni společně. Dobře, v Diamantové sútře jsou sice popsané nějaké podivnosti ohledně neexistujících bytostí, ale to je nějaká vysoká nehybná úroveň, ze které člověk v běžné interakci s ostatními nemůže fungovat. Možná ve stavu Buddhy to tak je, ale pak není nic a mysl je úplně nehybná.

Život umí člověka překvapit. Teď už chápu, proč se učení předávají podle pokročilosti adeptů a některá nejsou veřejná. Napáchalo by to víc škody než užitku.

[Trini]

Vzpomínám si, jak jsem kdysi za studií v Praze probíral se spolužákem a zároveň spolubydlícím na koleji různá témata od technických po etická až filozofická. Vždycky takhle před spaním jsme polemizovali o tom, jestli zvládneme ráno vstát na přednášky nebo tělák (tam šlo na zápočet pár účastí vynechat), o tom jak Gauss potřeboval dlouho spát, aby mu pak myšlení fungovalo naplno. Jedno došlo i na nějaké hlubší filozofické věci už si přesně nevzpomínám, jak to začalo, ale spolužák přišel s tím, že je klidně možné, že ve skutečnosti existuje je on sám jediný a nikdo jiný a nedá se nijak dokázat, jestli je to pravda nebo ne. Říkal jsem, že je to pěkná blbost, protože je člověk jako já a já o sobě vím, že existuji, proto je pravděpodobné, že to tak mají i ostatní lidé a asi i zvířata. Tehdy už jsem se trochu zajímal o buddhismus, měl něco načtené, občas meditoval a byl i na nějaké přednášce.

O roky později jsem v souvislosti s realizací slyšel na sezení něco podobného a přišlo mi jako pěkná zrůdnost si vůbec něco takového představovat.

Honzame, a co říkáš na tu letošní hru Clair Obscur Expedition 33? Můj mladší syn mi ji dal na PC a chtěl, abych ji hrála. Byl z ní nadšený jako skoro všichni na youtube. Myslím, že vyhrála mnoho cen. Hned ze začátku jsme se pohádali, když jsem překvapeně řekla, že Gustave vypadá jako Robert Pattinson. Tvrdil, že ne (nemá ho rád kvůli Twilight), a tak jsem se podívala na youtube a zjistila, že nejsem sama, kdo to tak vidí. Každopádně jsem odmítala ji hrát - samé boje, souboje a velmi depresivní, frustující příběh - i chlapi z toho málem plakali. Dívala jsem se, jak ji hrají ostatní (na youtube), a to samozřejmě mého syna velmi zlobilo. Podívala jsem se i na konec - a vůbec se mi nelíbil. Můj syn tvrdí, že konec je bezvadný - že realita zvítězila. A tak jsem mu řekla, že ale všichni ti "fiktivní" lidé v tom městě žili svůj život jako realitu a zřejmě se nikdy nedověděli, že jsou jen "fiktivní", a velmi pochybuji, že by je nadchlo, kdyby jim někdo tvrdil, že nejsou reální. V Matrix to bylo přece jen trochu pozitivnější - realita byla jen jiná, než kterou žili. Nedalo se o lidech říct, že jsou jen fiktivní.

S tím jsem se také setkala, když jeden probuzený se smál, že jsme jen postavičky v jeho vědomí. No, nemyslel to až tak vážně. Má to totž jeden háček - i jeho vlastní postavička je jen ve vědomí - vě vědomí, které - dokud je spojen se "svou" postavičku - vidí jako své.

Ted mne zrovna napadlo, jestli bych postavičkám ve snu tvrdila, že jsou jen fiktivní, že se mi jen zdají, když sama jsem v tom snu často úplně jiná postavička než při běžném bdělém stavu. Nikdy jsem žádný velký rozdíl mezi snem a bdělým stavem neviděla - obojí prožívám se stejnou intenzitou. Bdělý život je na rozdíl od snu "na pokračování". Ale někdy mi připadá, že i ve snu jde o pokračování.

Každopádně je nesmyslné si myslet: Já jsem Bůh. Bůh je neosobní, tedý žádné já nemá, proto To raději nazývám Absolutno. A všechny postavičky (včetně těch mojich - myslím tím i ty ve snu ) at v tzv. reálném životě nebo ve snu, jsou jeho manifestací, projevem.