vp

Ta odpověď je ve své podstatě vlastně jednoduchá a logická, i když pro lidskou mysl bývá těžké ji přijmout.

Když jsme přesvědčeni, že jsme jenom tímhle tělem, dochází k zásadnímu omylu, ze kterého pramení veškeré další nepochopení. Pojďme se podívat na to, proč v tomhle nastavení se Poznání, že „láska je vším, co je“, nemůže probudit.

Jakmile uvěříš, že tvá existence končí tam, kde končí tvá kůže, automaticky tím vytvoříš vizi světa plného oddělených objektů.

Jsi tu „Ty“ (tělo) uvnitř.

A je tu „Ostatní“ (svět, lidé, věci) venku.

Skutečná Láska, o které mluví mudrci, ale není emocí. Je to stav dokonalé jednoty. Je to Poznání, že neexistuje žádné „druhé“. Pokud jsi ale uzavřený v konceptu těla, slovo „láska“ pro tebe může znamenat nanejvýš vztah mezi dvěma objekty (já miluji tebe). To je ale stále duální vztah, ne prožitek toho, že láska je vším, co je.

Tělo je ze své podstaty smrtelné, omezené a zranitelné. Pokud jsi přesvědčený, že jsi tělem, tvým hlavním motorem se podvědomě stává strach, boj o přežití a pud sebezáchovy.

Mysl neustále vyhodnocuje: „Je to pro mě bezpečné? Co z toho budu mít? Neublíží mi to?“

V tomhle sevření strachu a stálé ostražitosti je mysl příliš v odporu a stažená. Skutečné poznání vyžaduje absolutní uvolnění a odevzdání hranic, což je pro někoho, kdo se bojí o svou jedinou (tělesnou) existenci, nepředstavitelné.

Tělo má smysly, které směřují ven. Když věříš, že jsi tělem, hledáš štěstí, naplnění i lásku ve vnějším světě. Hledáš ji v jídle, zážitcích, uznání nebo v jiných lidech. Stáváš se žebrákem, který prosí svět o kousek lásky. A při velké frustraci může nastat i chvíle, kdy sám sebe přesvědčuješ, že láska tě nezajímá, nestojíš o ni, stačí ti rokenrol, sex a drogy. Dokud se díváš jen ven, nemůžeš si všimnout, že Zdroj všeho, ta čistá bezpodmínečná Láska, je samotným tvým Bytím, které je tady ještě předtím, než vznikne jakákoliv myšlenka na tělo.

„Dokud považuješ tělo za své Já, jsi jako člověk, který se drží krokodýla, aby na něm přeplaval řeku.“ Ramana Mahariši

Dokud ztotožnění s tělem (ego - myšlenka „já jsem tělo“) trvá, mysl funguje jako tlustý filtr. Může o lásce číst, může o ní filozofovat, ale nemůže ji poznávat jako jedinou realitu, protože mysl sama svými koncepty udržuje iluzi rozdělení.

Teprve když se skrz sebedotazování (Kdo jsem já?) nebo skrz absolutní odevzdání začne tahle fixace na tělo rozpouštět, filtr zmizí. Pak se ukáže to, že zbylo jenom Bytí = Vědomí, které nepotřebuje nic vlastnit, protože samo o sobě je vším. A to je ta skutečná Láska.
Jana

Příspěvky: 1752
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Mysl neustále vyhodnocuje: „Je to pro mě bezpečné? Co z toho budu mít? Neublíží mi to?“

Teprve když se skrz sebedotazování (Kdo jsem já?) nebo skrz absolutní odevzdání začne tahle fixace na tělo rozpouštět, filtr zmizí. Pak se ukáže to, že zbylo jenom Bytí = Vědomí, které nepotřebuje nic vlastnit, protože samo o sobě je vším. A to je ta skutečná Láska.
Jana

Příspěvky: 1752
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09