vp

Co se vlastně stane, když se probudíme z té hluboké nevědomosti, která nás od nepaměti přesvědčovala, že jsme jen smrtelným tělem, které se jednou narodilo a nevyhnutelně směřuje k zániku?

Rozum nad tím zůstává stát.

V tom okamžiku mysl, tak, jak jsme ji znali, utichá. Umírají v ní všechny ty zdánlivě živé sny a představy plné emocí o naší minulosti. Z ničeho nic vyprchá důležitost toho, co se nám kdy povedlo nebo nepovedlo. Rozpustí se všechny domnělé zásluhy i tíživé viny. Spolu s tím mizí i ta neustálá, vyčerpávající živost představ o budoucnosti: čeho ještě musíme dosáhnout, co musíme získat, čím se musíme stát, co ještě ovládnout, abychom konečně našli to, po čem toužíme.

Hledání končí. Ukazuje se totiž, že to, co je právě teď, bez všech těch komentářů mysli, už naprosto dokonalé je. Je to to ONO. To, za čím se lidstvo od nepaměti pachtí, je celou dobu přímo tady.

Jak mizí potřeba ega být neustále ve střehu a hodnotit svůj vztah ke světu, stane se zázrak. Smysly se vyjasní.
Vnímání už není filtrováno strachem ani touhou. Stává se z něj čistý nástroj oslavy. Oslavy té nádherné, neustálé proměnlivosti projevovaného světa, který je ve své nejhlubší podstatě pořád stejný, neměnný a celistvý.

Jak neskutečně živá a hluboká je najednou vůně deště po horkém dni. Jak průzračný je zvuk stékající vody... Všechno, co právě v tomto záblesku přítomnosti vyvstává v uvědomění, se odhaluje ve své nahé kráse. Všechno jako by tančilo láskou a štěstím bez příčiny - v bezčasé nekonečné náruči přítomnosti.

Ať se tu objeví cokoliv, jako oddělená forma se jménem to samo o sobě není ničím. Ale ta živá láska, která v tom všem tančí tichem, ta je vším, co JE.