Mazej do pici 24
Napsal: pát 26. čer 2026 20:32:56[quote]. Každý den k nám z vnějšího světa doléhají zprávy o krizích, hrozbách a koncích. Lidská mysl, poháněná skrytým strachem ze své vlastní konečnosti, odjakživa milovala dramatické příběhy. Potřebuje data, viníky, velkolepé apokalypsy a znamení osudu.
Proč tomu věnuje tolik pozornosti? Protože pro ego je i představa strašlivého konce srozumitelnější a snesitelnější než prosté přijetí faktu, že svět forem je ze své podstaty chaotický, pomíjivý a neříditelný.
V životě hledajícího však nastává jeden zásadní zlom. Je to okamžik, kdy zcela zmizí potřeba řešit konec světa. Ne proto, že by člověk přestal vnímat utrpení druhých, ale proto, že pohled se přesune z pomíjivého na to, co je věčné.
Na cestě za pravdou často procházíme fázemi odporu. Nejprve se bouříme proti vnějšímu světu, proti systému, proti tomu, jak nás druzí omezují. Když zjistíme, že tato vnější bitva nikam nevede, obrátíme pozornost dovnitř a začneme bojovat se sebou – se svými myšlenkami, se svými programy, se svým vlastním „oblbováním“.
Jenže i tato vnitřní válka je pořád jen hrou mysli.
Ego se snaží zničit ego. Bojovník se pokouší vybojovat mír. Je to rafinovaná past, ve které mysl dál udržuje iluzi, že je tady někdo, kdo musí vykonat hrdinský čin, aby dosáhl osvobození.
Skutečný průlom nepřichází jako vítězství ve vzpouře.
Přichází jako hluboká, odevzdaná únava z jakéhokoliv boje.
Je to moment, kdy mysl konečně kapituluje. V tom tichém složení zbraní, v absolutní pokoře a klidu, se stane něco zázračného, pozornost, která byla upřená na neustálý pohyb, se unaví a přirozeně klesne zpět do svého zdroje - do Bytí.
V této chvíli se pohled obrací od pomíjivého k Neměnnému. Člověk přestává sledovat tekoucí řeku tvarů a jmen a uvědomí si prostor, ve kterém tahle řeka teče.
Strach ze smrti a zániku mizí, protože je rozpoznáno, že to, co může zemřít, nikdy nebylo skutečné. A to, co je skutečné, zemřít nemůže.
Nisargadatta Maharadž to vyjádřil odzbrojující přímočarostí:
„Váš svět je pomíjivý a proměnlivý. Můj svět je dokonalý a neměnný. Můžete mi o svém světě říkat cokoli chcete – budu poslouchat pozorně, možná dokonce i se zájmem, ale ani na okamžik nezapomenu, že váš svět neexistuje, že sníte.“
Když se probudíme ze snu, nepotřebujeme opravovat snovou krajinu. Nepotřebujeme zachraňovat snové postavy před snovou apokalypsou. Prostě jen víme, že to byl sen.
Tohle poznání není žádným „těšínským jablíčkem“.
Není to slib ráje po smrti ani odměna za dlouhá léta duchovního úsilí.
Je to přímé, okamžité uvědomění bezčasovosti Bytí, které je dostupné právě teď, v téhle přítomnosti.
Když se zbavíme zdroje strachu - egoistického ega, to co se probudí, je čistá Láska.
Ne ta lidská, která někoho vlastní a o někoho se bojí, ale Láska jako absolutní absence oddělenosti.
V tomhle vědomí Jednoty už není nikdo, koho by bylo možné oklamat, zastrašit nebo „oblbovat“.
Svět mysli, tvarů a jmen, který se v iluzi oddělenosti jeví jako to, co je venku, může dál vířit, proroci mohou dál hlásat svá data a dramatická hudba může dál doprovázet lidské obavy.
Ale to, kým JSI, v tom vládne ticho.
Svět už nemá moc tě děsit, protože se objevilo poznání toho, co je věčné.
Zůstává jen mír, tichý úsměv nad pomíjivým divadlem a hluboké vědomí Božského
JSEM .
:)
Jana
Pica ses, to jo,
Takže mazej do pici ty sebeobujoci kundo
Mindraku co se oblbuje věčným a neměnným!!
Zpicena a blbá kundo utíkající před utrpením!!!
Proč tomu věnuje tolik pozornosti? Protože pro ego je i představa strašlivého konce srozumitelnější a snesitelnější než prosté přijetí faktu, že svět forem je ze své podstaty chaotický, pomíjivý a neříditelný.
V životě hledajícího však nastává jeden zásadní zlom. Je to okamžik, kdy zcela zmizí potřeba řešit konec světa. Ne proto, že by člověk přestal vnímat utrpení druhých, ale proto, že pohled se přesune z pomíjivého na to, co je věčné.
Na cestě za pravdou často procházíme fázemi odporu. Nejprve se bouříme proti vnějšímu světu, proti systému, proti tomu, jak nás druzí omezují. Když zjistíme, že tato vnější bitva nikam nevede, obrátíme pozornost dovnitř a začneme bojovat se sebou – se svými myšlenkami, se svými programy, se svým vlastním „oblbováním“.
Jenže i tato vnitřní válka je pořád jen hrou mysli.
Ego se snaží zničit ego. Bojovník se pokouší vybojovat mír. Je to rafinovaná past, ve které mysl dál udržuje iluzi, že je tady někdo, kdo musí vykonat hrdinský čin, aby dosáhl osvobození.
Skutečný průlom nepřichází jako vítězství ve vzpouře.
Přichází jako hluboká, odevzdaná únava z jakéhokoliv boje.
Je to moment, kdy mysl konečně kapituluje. V tom tichém složení zbraní, v absolutní pokoře a klidu, se stane něco zázračného, pozornost, která byla upřená na neustálý pohyb, se unaví a přirozeně klesne zpět do svého zdroje - do Bytí.
V této chvíli se pohled obrací od pomíjivého k Neměnnému. Člověk přestává sledovat tekoucí řeku tvarů a jmen a uvědomí si prostor, ve kterém tahle řeka teče.
Strach ze smrti a zániku mizí, protože je rozpoznáno, že to, co může zemřít, nikdy nebylo skutečné. A to, co je skutečné, zemřít nemůže.
Nisargadatta Maharadž to vyjádřil odzbrojující přímočarostí:
„Váš svět je pomíjivý a proměnlivý. Můj svět je dokonalý a neměnný. Můžete mi o svém světě říkat cokoli chcete – budu poslouchat pozorně, možná dokonce i se zájmem, ale ani na okamžik nezapomenu, že váš svět neexistuje, že sníte.“
Když se probudíme ze snu, nepotřebujeme opravovat snovou krajinu. Nepotřebujeme zachraňovat snové postavy před snovou apokalypsou. Prostě jen víme, že to byl sen.
Tohle poznání není žádným „těšínským jablíčkem“.
Není to slib ráje po smrti ani odměna za dlouhá léta duchovního úsilí.
Je to přímé, okamžité uvědomění bezčasovosti Bytí, které je dostupné právě teď, v téhle přítomnosti.
Když se zbavíme zdroje strachu - egoistického ega, to co se probudí, je čistá Láska.
Ne ta lidská, která někoho vlastní a o někoho se bojí, ale Láska jako absolutní absence oddělenosti.
V tomhle vědomí Jednoty už není nikdo, koho by bylo možné oklamat, zastrašit nebo „oblbovat“.
Svět mysli, tvarů a jmen, který se v iluzi oddělenosti jeví jako to, co je venku, může dál vířit, proroci mohou dál hlásat svá data a dramatická hudba může dál doprovázet lidské obavy.
Ale to, kým JSI, v tom vládne ticho.
Svět už nemá moc tě děsit, protože se objevilo poznání toho, co je věčné.
Zůstává jen mír, tichý úsměv nad pomíjivým divadlem a hluboké vědomí Božského
JSEM .
:)
Jana
Pica ses, to jo,
Takže mazej do pici ty sebeobujoci kundo
Mindraku co se oblbuje věčným a neměnným!!
Zpicena a blbá kundo utíkající před utrpením!!!
