vp

Past jménem „duchovní emoce“

Problém nastává v okamžiku, kdy začneme slova jako „láska“ nebo „mír“ chápat skrze filtr své mysli. Naše mysl zná lásku jen jako emoci – jako něco, co se objeví, když potkáme někoho blízkého, a co zase zmizí, když se okolnosti změní. To je však jen odlesk skutečnosti, neúplné poznání.

Ještě obskurnější než Jana mi přijde případ Šťovíček (bývalý mnich Sarana).

Vysírat se na barmské mnichy že nedodržují pravidla a dotýkají se peněz. Přitom oni jediní za ty tisíce let zachovali buddhovo učení (v tom se oba shodujeme). Ale nejen to.

Duchovňácké ego je hrozná věc (natož v bestiálním pojetí vysmívající se ženské intuice). Pohánělo Šťovíčka v mnišském rouchu tolik let.
Uživatelský avatar
Zdeněk

Příspěvky: 1071
Registrován: pon 07. dub 2025 20:44:32
Poděkoval: 3
Poděkováno: 21-krát v 21 příspěvcích

Zamiloval se a přestal být MNICHEM? [skutečný příběh Sarany]

Možná nejlepším meditačním objektem ve vnějším světě je prostor. Je to proto, že vnější prostor má určité společné rysy s prostorem vnitřním.

Když jsem byl teenager, často jsem se v noci díval na oblohu. Ležel jsem v lehátku pod letní noční oblohou a byl jsem fascinován hvězdami a oním prostorem. Tehdy jsem ještě netušil, že to byla moje první meditace. Když jsem vzhlédl k té nesmírnosti, byla tak obrovská, že se mi zastavila mysl. Jen jsem se díval. Moc jsem toho tehdy nevěděl – a vlastně ani dnes toho o názvech hvězdných systémů moc nevím. Měl jsem velmi málo znalostí, takže mi vědomosti nepřekážely. Mysl nemohla interpretovat to, co viděla, a říkat: „Tohle je Sírius a tohle je tamto.“ Znal jsem jedno nebo dvě souhvězdí, ale to bylo vše. Nebyla tam žádná potrava pro myšlení.

Byla tam jen širá prázdnota prostoru, zářící body nesčetných hvězd, ticho a vůně borovic v teplém vánku. Jako dospívající jsem tehdy žil ve Španělsku; slyšel jsem jen cvrkot cvrčků, cítil vůni, vnímal ticho a tu nesmírnost. To vše dohromady zastavilo mou mysl. Tehdy jsem ani nevěděl, že se zastavila. Jen jsem si uvědomoval ten nádherný pocit jednoty a klidu. Stala se z toho má nejoblíbenější činnost. Bylo to poprvé, co jsem zažil zastavení mysli bez ztráty vědomí. Neklesl jsem pod úroveň myšlení; myšlení prostě ustoupilo a zůstala jen vědomá pozornost. Ten efekt sice netrval věčně, ale byla to krásná ochutnávka toho, co je možné.

Takovou meditaci vřele doporučuji. Pokud hledáte objekt pro svou praxi, prostor je ideální. Mnoho lidí používá meditační objekty, aby zabránili mysli se toulat a aby neustále hladová mysl nepohltila celé jejich vědomí. Zaměříte se na jednu věc – může to být svíčka, květina nebo vnitřní objekt jako mantra, obraz, nebo prosté „Já jsem“ či otázka „Kdo jsem já?“.

Po čase je dobré meditační objekt odložit. Jakmile se mysl utiší, odložíte i objekt a zůstane jen ticho. Ale prostor jako vnější objekt je výjimečný. Když se na něj zaměříte, vnímáte jeho neuvěřitelnou, nepředstavitelnou hloubku. Je to snad ještě úžasnější než fakt, že tam jsou miliardy galaxií. To nejpodivuhodnější není množství nebeských těles, ale ten prostor, který je všechny obsahuje a umožňuje jim existovat. Nesoustředíte se na věci v prostoru, ale na celkový dojem prostoru samotného.

Tuto meditaci můžete provádět i ve dne, když je jasná obloha. Zaměřte pozornost na tu celistvost. Je to nesmírně nápomocné, protože když se soustředíte na prostor jako celek, soustředíte se ve skutečnosti na „nic“ (no-thing) – na žádnou věc. Zaměřujete se na něco, co nemá formu.

Většina lidí by řekla, že prostor „existuje“. Ale slovo „existovat“ pochází z latiny a znamená „vystupovat z“ nebo „projevovat se“. Prostor ale nikam nevystupuje. Věci existují v prostoru, ale prostor sám je naprosto tajemný. Je bezforemný. Je tím, co leží v základu všech forem, ale sám o sobě formou není."

**********************************************************************************************
Eckhart Tolle v této promluvě ukazuje na prostou, ale hlubokou pravdu, která rezonuje s učením velkých mudrců neduality, jako byli Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharaj.

Když Tolle hovoří o tom, že „prostor nemá potravu pro mysl“, popisuje stav, který Ramana Maharši nazýval manonasa – dočasné rozpuštění či utišení mysli. Pro Ramanu nebyla meditace o úsilí, ale o návratu ke zdroji. Obloha zde slouží jako dokonalý „vnější“ ukazatel k „vnitřnímu“ stavu Já. Zatímco věci v prostoru (hvězdy, planety, myšlenky) se neustále mění, prostor sám zůstává nedotčen.

Nisargadatta Maharaj často zdůrazňoval, že „vy nejste to, co vnímáte“. Pokud se díváme na hvězdy, jsme pozorovateli hvězd. Pokud ale obrátíme pozornost na prostor, v němž hvězdy jsou, dostáváme se blíže k samotné podstatě Vědomí. Jak říkal Nisargadatta: „Vědomí je jako prostor – obsahuje vše, ale samo je prázdné.“

Tolleho doporučení zaměřit se na „nic“ (no-thing) je praktickou aplikací poznání, že naše pravá podstata není žádným objektem, který lze pojmenovat. Prostor „neexistuje“ v běžném smyslu slova, protože není předmětem mezi jinými předměty. Podobně ani Já (átman) není něčím, co lze najít v čase a prostoru – je to samotné plátno, na kterém se čas a prostor promítají.

Tento přístup nám připomíná základní otázku sebédotazování (Átma-vičára):

Kdo si uvědomuje ten prostor?

Tím, že se přestaneme držet forem (hvězd) a spočineme v bezforemnosti (prostoru), přirozeně se hroutí bariéra mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Zůstává jen ryzí Bytí, které je stejné pod letní oblohou jako v hlubokém tichu našeho nitra.
Návštěvník

Je toto „já“, které trpí nešťastným příběhem, skutečné?

Nebo je to jen shluk vzpomínek, strachů a projekcí?

Kód: Vybrat vše

Osvobození nespočívá v tom, že změníme svůj nešťastný příběh na šťastný. Spočívá v tom, že prohlédneme iluzornost jakéhokoli příběhu. Když přestaneme krmit svou identitu neustálým vnitřním monologem o svých úspěších a selháních, zbude jen tichá přítomnost.

Právě zde bývá mnoho hledajících zmateno.

Intelekt totiž velmi snadno převezme poslední výrok:

„Vesmír je Brahman.“

a okamžitě si jej přeloží jako:

„Takže všechno tak, jak to právě vidím — všechny oddělené osoby, příběhy, dramata a identity — je už samo o sobě konečnou Pravdou.“

Jenže to není to, co realizovaní mistři sdělují.

Velmi přesně to vyjadřuje právě Ramana Maharši. Když říká, že pro žáka musí být svět nejprve označen za klamný, nemyslí tím, že by existence byla „špatná“ nebo neexistovala. Ukazuje na něco mnohem jemnějšího:

Klamné není Bytí. Klamný je způsob, jakým je Bytí vnímáno myslí.

To je obrovský rozdíl.

„To, co JE“ není totéž jako svět odděleností

Dnes se často používají výroky jako:

„Všechno je tak, jak má být.“
„To, co je, je ono.“
„Vše je Jedno.“

Jenže bez hlubokého vnitřního rozpuštění ega si mysl tyto výroky okamžitě přivlastní. A vznikne velmi nenápadná, ale zásadní záměna:

Člověk začne považovat běžné vnímání odděleného světa za totéž, co poznání Probuzených.

Ale realizovaní mudrci nevidí „totéž co my plus nějaký duchovní názor navíc“.

Oni neprožívají oddělenost jako skutečnost.

To je ten bod, který mysl téměř nedokáže pochopit.

Rozdíl není ve světě, ale ve způsobu prožívání

Nisargadatta Maharadž to vyjadřuje nádherně:

„Vy žijete ve světě mysli, v projekci vašich tužeb a strachů.“

Tím neříká, že stromy, lidé nebo nebe neexistují. Říká, že běžný člověk nevnímá realitu přímo, ale skrze psychologický filtr „já a moje“.

Právě tento filtr vytváří iluzi oddělených entit.

Ve skutečnosti:

vědomí není rozdělené,
bytí není rozdělené,
život není rozdělený.

Rozdělené jsou pouze názvy, tvary a mentální interpretace.


„To, co JE a JE jako JSEM.“

Ano. Přesně zde vzniká zásadní omyl nepochopené neduality.

„JE“ jako objekt versus „JSEM“ jako čisté Bytí

Mysl slyší:

„Je to, co je.“

a chápe to objektově:

toto je strom,
toto je člověk,
toto je utrpení,
toto je svět.

Ale mudrci ukazují na jiné „JE“.

Na samotné Bytí ještě před vznikem objektů.

Na čisté „JSEM“, které není osobní identitou, ale samotnou skutečností existence.

Proto Eduard Tomáš píše:

„Uvědomte si, že není rozdílu mezi nekonečným čistým vědomím a jeho obsahem.“

To neznamená, že jednotlivé formy jsou samy o sobě absolutní realitou. Znamená to, že jejich podstata není odlišná od vědomí, které je vnímá.

Stejně jako vlna není oddělená od oceánu.

Vlna má tvar, začátek, konec, pohyb, jméno.

Ale nikdy nepřestává být vodou.

Iluze není svět. Iluze je oddělenost.

Tohle je možná nejpřesnější formulace celého problému.

Advaita netvrdí:

„Svět neexistuje.“

Tvrdí:

„Oddělená existence neexistuje.“

A právě proto realizovaní mohou říci zároveň:

„svět je iluze“ i „svět je Brahman“.

Protože:

jako oddělený svět neexistuje,
jako projev Jediného existuje dokonale.

Bez tohoto rozlišení vznikají dva extrémy:

popírání světa,
nebo naopak zbožštění ega a relativního prožívání.

Obojí míjí podstatu.

A právě zde se rodí blaženost

Ne z intelektuálního tvrzení:

„Všechno je jedno.“

Ale z přímého rozpuštění pocitu odděleného „já“.

Pak už člověk nevnímá život jako cizí svět „tam venku“.

Všechno se stává intimním.

Vítr. Zvuk. Druhý člověk. Tělo. Prostor. Ticho.

Ne jako objekty oddělené od vědomí, ale jako jeden živý celek bytí.

A právě proto mistři mluví o míru, lehkosti a blaženosti.
Nejde o filozofii.
Jde o konec vnitřního rozdělení.
Návštěvník

Nahoru

Protože tam, kde není oddělenost, není ani „druhý“.
A kde není „druhý“, zůstává jen Jedno Bytí milující samo sebe ve všech formách.

Kód: Vybrat vše

Ale z přímého rozpuštění pocitu odděleného „já“.