Lidská mysl má jednu hluboce zakořeněnou vlastnost – neustále všechno kolem sebe dělí, porovnává a posuzuje. Označuje věci, situace a lidi jako dobré nebo špatné, duchovní nebo neduchovní, správné nebo chybné. Mysl věří, že tímto neustálým hodnocením získává nad životem kontrolu a že skrze kritiku druhých nebo sebe samé může dojít k nějaké nápravě.
Ve skutečnosti je však právě toto posuzování tím nejhlubším kořenem ega. Ego nemůže přežít v tichu; potřebuje neustálý konflikt, potřebuje se vůči něčemu vymezovat, s něčím nesouhlasit nebo se nad někoho povyšovat.
Jakmile se však pozornost obrátí k tomu, co učil Ramana Maharši nebo Nisargadatta Maharaj, celá tato soudní síň mysli se zhroutí. V čistém Vědomí totiž neexistuje žádný soudce. Boží přítomnost se nedívá na svět skrze brýle „správného a špatného“. Je jako slunce, které svítí na všechno bez rozdílu – na květy v zahradě i na bláto u cesty.
Když přestaneme věřit tomu neutichajícímu hlasu v hlavě, který neustále kroutí nad světem hlavou a někoho hodnotí, stane se zázrak. Mysl se unaví svým vlastním bojováním a utichne. V tom tichu se pak vyjeví ta nejvyšší Skutečnost - prostor bez posuzování, kde je všechno přesně takové, jaké to v daný moment má být. Dokonalé, blažené, Boží. Nemizející sat-čit-ánada.
Nemusíme svět ani sebe neustále napravovat nebo kritizovat, abychom byli úplní. V bezpodmínečné Boží Lásce už totiž žádný stín ani žádná chyba neexistují.
Mazej do píči zběsilá kundo,
Co furt posuzuje posuzování !!!
Vožrala kundo mindrakem utrpení !!!
