Když člověk čte promluvy velkých mudrců neduálnosti, jako byl Šrí Nisargadatta Maharadž nebo Šrí Ramana Maharshi, může ho napadnout paradoxní otázka: Pokud tito lidé dosáhli úplného konce všeho hledání, jestliže realizovali, že svět je pouhou iluzí a neexistuje žádné oddělené „já“, proč v tom malém bombajském podkroví nebo pod horou Arunáčalou seděli den co den a unaveně odpovídali na stále stejné otázky?
Z pohledu běžné lidské mysli, která ve všem hledá motiv, zisk, uznání nebo psychologickou potřebu, je to nepochopitelné. Mysl má tendenci za vším vidět skrytý záměr. Jenže tam, kde zmizelo ego, už žádný osobní motiv nezbývá.
Odpověď na tuto hádanku je prostá a hluboká zároveň: Je to čistá radost vědomí, které se probouzí samo v sobě.
Když se Nisargadatty ptali, proč stále mluví a učí, když po ničem netouží a nic nepotřebuje, často přirovnával své konání k přírodním jevům. Slunce nesvítí proto, že by mělo v plánu někoho zahřát nebo se ubezpečit o své vlastní záři. Pramen vody nevyvěrá ze země proto, že by chtěl ukojit žízeň kolemjdoucích.
Světlo svítí, protože je světlem. Voda teče, protože je vodou. A Probuzený mluví, protože je to přirozený, spontánní projev Skutečnosti.
Z pohledu džňánina (toho, kdo realizoval Pravdu) neexistují žádní „druzí“ lidé, které by bylo třeba zachraňovat nebo o něčem přesvědčovat. Neexistuje učitel a neexistuje žák. Je zde pouze jedno jediné, nedělitelné Vědomí – Brahman. Když se tedy žák ptá a Guru odpovídá, je to dialog Vědomí se sebou samým.
Nisargadatta mluvil o tom, že tím nejvyšším naplněním a radostí z pohledu Gurua je, když žák plně realizuje Pravdu a rozpozná svou podstatu jako Brahman.
V ten moment se totiž stane něco zdánlivě paradoxního: žák jako oddělená entita zmizí. Rozpustí se iluze, že tu byl někdo, kdo potřeboval pomoc, kdo trpěl nebo tápal. Zůstává jen čisté Bytí. Pro Gurua není větší radosti než vidět, jak se z domnělého žáka stává Guru – jak se v dalším bodě prostoru a času rozsvítilo stejné vědomí Skutečnosti.
Tato radost nemá nic společného s lidským uspokojením z úspěchu. Je to bezpříčinná radost (ánanda), která doprovází probuzení ze snu o oddělenosti.
Všechny ty tisíce stránek zaznamenaných rozhovorů, které po Probuzených zůstaly, nevznikly z touhy zanechat odkaz nebo budovat filozofické systémy. Vznikly ze soucitu, který není osobní emocí, ale samotnou podstatou neduálního vnímání.
Když si uvědomíte, že vše, co vidíte, jste vy sami, pak vidět někoho tápat v nevědomosti a utrpení je jako vidět svou vlastní ruku v plamenech. Nepřemýšlíte, zda jí pomoci – prostě s ní cuknete zpět do bezpečí. Promluvy Probuzených jsou tímto spontánním pohybem Lásky, která volá samu sebe zpátky domů.
A pro ty, kteří v těchto textech nehledají intelektuální útočiště, ale čtou je s čistou radostí z rozpoznání Pravdy, se tyto promluvy stávají živým zrcadlem. Zrcadlem, ve kterém se neodráží ani Nisargadatta, ani žádný jiný učitel, ale naše vlastní, neměnná Podstata.
Jana
Příspěvky: 1730
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09
Táhni do prdele píčo
S tou svoji piči pravdou blbý píči !
Blaboliva mrdka !
